Náš příběh

Veronika Vieweghová

Už jako malá jsem byla hodně zvědavá, neustále jsem se dospělých na něco ptala a nepřestala jsem hledat odpovědi na mých milion otázek dodnes. Určitá časová mezera byla na základní škole. Když jsem se chtěla učitelky na něco zeptat, většinou jsem dostala zamítavou odpověď s dodatkem, že mám být zticha. Otázky jsem tedy  logicky přesměrovala na nejbližšího spolužáka, ale místo odpovědi přistála poznámka.

Takže jsem se na pár let, skoro desetiletí odmlčela, neptala se a raději si vše přečetla. Bohužel to, co jsem se dozvídala ve škole mě nebavilo a neviděla jsem moc smysl v učení se nezáživných věcí. Jak se dalo předpokládat, mělo dopad na mé vysvědčení. Jediné, co mě v sedmé třídě  přesvědčilo se začít učit, byla hrozba učilištěm, obor kadeřnice. Ale já chtěla být zdravotní sestrou?

Mamka mi jinou možnost nedala. Nezbývalo mi nic jiného, než vytáhnout hlavu z pod lavice,  pár měsíců nechávat knížky doma a předstírat, jak je ta škola úžasná. Na obor zdravotní sestra jsem se dostala bez přijímaček. Pro mě je to v dnešní době jasná zpráva, že když má dítě velmi silnou vnitřní motivaci, tak je schopno se vše rychle naučit.

 

Ze školky do domácího vzdělávání

Na toto jsem si opět vzpomněla, když moje starší dcera začala chodit do školky a řešili jsme, kam bude chodit do školy. Bylo pro mě nepředstavitelné, že by ona měla prožívat to samé.

V té době jsem zakládala v Sázavě mateřské centrum Putti, poznala mnoho nových žen a mezi nimi byly dvě, které  doma vzdělávaly své děti. A měla jsem jasno. Dcery jsem nakonec učila celý první stupeň a dnes jsou obě na osmiletém  gymnáziu. 

V rámci domácího vzdělávání jsme v Sázavě měli malou komunitní skupinku, kde jsme učili v jednudobu i 10 dětí. Naše učení bylo velmi pestré, tři ženy/matky a tři způsoby učení. Mimo naší skupinku jsme jezdili do Prahy na setkání s jinými rodinami, do jiných skupin, které byly různě tematicky zaměřené (dějepisné, výtvarné, hudební, anglické ... ). Samozřejmostí byly návštěvy muzeí, galerií, zajímavých programů a výstav.

 

Učení má mnoho fází

Naše učení mělo mnoho fází. Začínali jsme vstáváním a učením se podle předmětů, poctivě holky vyplňovaly pracovní sešity, aby jsme velmi brzy zjistili, že tudy naše cesta nevede. Prošla jsem tedy několika semináři a kurzy od  Typologie dětí, Montessori semináři, kurzem Respektovat a být respektován, Euritmií a ž po kurz Kritického myšlení. Mezitím jsem absolvovala laktační kurz, dvouletý kurz Duly - průvodkyně těhotenstvím a porodem, kurzem Masáží dětí a kojenců a cvičením s dětmi a miminky. Tyto kurzy jsem uplatnila v mateřském centru a při individuálních konzultacích.

Oblast mateřství, rodičovství a vzdělávání mě provází už dvanáct let a na této dlouhé cestě jsem si uvědomila, že svoboda je pro mě velmi důležitá. Je pro mě velmi důležitá možnost volby, rozhodovat se podle potřeb mých a mé rodiny, snažit se pečovat o sebe, děti, rodinu a mé přátele tak, jak nejlépe dovedu, posouvat se stále dál.  

A nad tím vším je láska.

Miluji život.