Zázrak evoluce

Narození a první nádech, dětský pláč a úsměv maminky, první krok a pád. To jsou okamžiky, které náš chytrý telefon zachytí, rozloží do pixelů a my si při prohlížení alba utíráme slzy dojetí. Jsme svědky nikdy nekončícího procesu učení, který nám je všem dán do vínku.
Na učení je velmi zajímavé, že ho lidé často pojímají odděleně od žití. Úseky života jsou rozděleny na mnoho etap a podetap, fází nebo období. Pro každou fázi či etapu jsou vymyšleny a přesně specifikovány signály, podle kterých je máme bezpečně poznat. Máme tu první období vzdoru, senzitivní období na čtení, uvědomění si sebe sama, zamilovanost holčičky do tatínka, období puberty… A v každé této fázi mají rodiče pocit, že absolutně nerozumí tomu, jaké dítě (tvora) mají před sebou. Ono je to možná dobře zařízené, neboť kdyby děti byly po celé dětství vzorné a najednou do poklidné rodinné atmosféry vtrhla puberta, mnoho adolescentů by tuto fázi nepřežilo.

Zkusme malou výpravu do Země Nezemě, kde je vše možné, a představme si, že nemáme žádné názvy a škatulky pro tato období, jen vnímáme své děti a jsme jejich průvodci. Pozorujme jejich chování. Usmívejme se nad každodenním posouváním jejich komfortní zóny, nevnímáním strachu a absencí pochybností o své dokonalosti.
Když si uvědomíme tento zázrak lidské evoluce, pochopíme, jak je důležité děti neomezovat a nevkládat do jejich hlaviček naše strachy. Vnímáním a uspokojováním primárních potřeb miminka mu dáváme obrovskou důvěru v sebe sama a až bude větší, bude nás napodobovat a poté zkoušet naučené zlepšovat. Každý jejich úspěch je popohání za zkoušením nových věcí.
Učení tedy nezačíná vstupem do mateřské nebo základní školy, ale pobíhá kontinuálně od narození až do poslední minuty života.
Je velmi zajímavé pozorovat rodiče, jak učí svá zlatíčka prvním krůčkům a pak se je velmi brzy snaží omezovat v jejich běhání, skákání. Děti stále častěji začnou slýchávat ne, nesmíš, nedělej, nechoď…
Být ve vědomé přítomnosti je jednou z cest k hlubšímu propojení s dítětem. A i když přicházejí chvíle, kdy nevíme, kudy kam, pochybujeme o své schopnosti být dobrým rodičem, připomínejme si, jakou roli máme. Jsme jen průvodci životem svých dětí.
Vzpomínám na slova jedné dětské lékařky, která mě vždy uklidňovala větou, že děti jsou velmi odolné a jediné, co potřebují, je láska, objímání a mazlení. Přemazlit se nedají.
Není snadné si v dnešní době udržet přirozené rodičovství, protože pohledy na výchovu a vzdělávání se mění rychleji než podzimní počasí. Udržet si zdravý rodičovský rozum je dost často nad naše síly. Můžeme mít tendenci podlehnout názorům starších a zkušenějších matek a srovnávání jejich dětí s našimi. Přitom ale každé dítě je dokonalé a v souladu se svým posláním tady na Zemi. Nikdy na planetě nežilo dítě se stejnou DNA jako to naše a nikdy žít nebude. Každá generace si do své genetické výbavy přinese díky učení se něco nového. To je evoluce a my bychom neměli dětem proces učení ztěžovat.