Emoce jako součást vzdělávání

Stejně jako rozumové dovednosti, pohyb a komunikace, je i emocionální složka člověka oblastí, která se rozvíjí jednak přirozeným vývojem, jednak vnějšími vlivy.

Již u kojenců rozlišujeme libost a nelibost, pláč i úsměv a tyto projevy jsou velmi důležitou součástí vzájemného vztahu miminka a maminky i nejbližšího okolí. Úsměv malého dítěte působí milé reakce – a to i širšího, klidně cizího okolí. Víme, jak nás rozněžní úsměv či rozzářené tváře malých dětí. Jejich emoce v nás vyvolávají dobré, příjemné pocity. Tyto pocity přináší našemu životu kvalitativní rozměr a dodávají mu, podobně jako barvy obrazu, pestrost. Svět chladný, bez emocí, vyvolává v člověku pocit prázdnoty, vnímáme, že nám něco chybí, jsme frustrováni. Pokud my sami nesmíme dávat najevo to, co prožíváme, a dlouhodobě musíme potlačovat své pocity, dostáváme se do napětí a do nepohody.

To, jakým způsobem prožíváme své emoce a jak je dáváme najevo, závisí ve velké míře na tom, v jakém prostředí jsme vyrůstali, kde jsme si budovali či přesněji, kde se budovaly základní zkušenosti naší osobnosti, a v jaké kultuře jsme vyrostli. Jsou kultury, kde se pláč považuje už od relativně raného věku (např. 2–3 roky) za nežádoucí a je „odměňován“ výsměchem či odmítnutím významnou osobou, nejčastěji matkou.

Známe z historie, že veselení a přílišný smích se někde považoval ve vyšší společnosti za nevhodné chování a každý, kdo už nebyl považován za dítě, se musel naučit potřebu smíchu plně krotit.

U nás máme celkem dobrou toleranci k smíchu, pláč snášíme v příslušných situacích, pláč u dětí chápeme, i když se někdy stává, že těžko snášíme silný pláč dětí. Smutek, hněv a vztek už přijímáme obvykle méně ochotně.

Všechny tyto emoce jsou však stejně důležité a potřebné. Učí nás i okolí, co je nám příjemné, co nás těší, i to, co už pro nás není v pořádku, co nám působí bolest.

V aktuálním prostředí, které nás obklopuje a působí na nás, vidíme spíše hodnotu pozitivních pocitů a jejich projevování. Všichni se snažíme být usměvaví a působit tak, že svůj život zvládáme v pohodě atd. V běžné komunikaci dnes minimalizujeme slovní projevy pocitů a citů. Mladí lidé využívají v elektronické a zkratkové komunikaci tzv. emotikony namísto slovního vyjádření daných pocitů. „Miluji tě“ vyjadřujeme klidně několika smailíky a srdíčky, své omluvy pak obrázky smutného či lítostného výrazu, ale sami nic neformulujeme, málo se slovně vyjadřujeme. Nestává se zřídka, že když se mladí setkají na rande, neumí si sdělit a nedokáží vyjádřit, co k sobě cítí, přičemž při komunikaci po síti užívají právě celé řady emotikonů. V současných pohádkách pro malé děti často vidíme, že tematika lásky je zpracována spíš akčně – někdo o někoho usiluje či bojuje, důraz je kladen na dramatičnost situace plné bojů, hněvu, hrozeb, násilí – a vlastní citová stránka nějakého kladného vztahu je minimalizovaná. Ve školách rozvíjíme hlavně rozumové dovednosti či sociální komunikační dovednosti a emocionální stránka je i tam spíše stranou.

Abychom mohli dobře a plně žít, potřebujeme znát sebe, své citové prožívání, musíme mít možnost s ním zacházet a také potřebujeme najít dobrou formu, jak ho přijatelně dávat najevo. Podobně i naše děti, aby mohly být spokojenými, zakotvenými lidmi, potřebují umět, kromě mnoha dalšího, dobře uchopit svou citovou složku.

Důležitou součástí vzdělávání se tak má stát i rozvoj emocionální roviny člověka. V domácím vzdělávání máme naštěstí přirozený a dostatečný prostor i čas nezapomínat na ni a vědomě ji zahrnovat do podpory celkového rozvoje dítěte. Už u malých dětí můžeme přirozeně pojmenovávat, co cítí, co vidíme za emoci, a dávat najevo, že prožívání daného pocitu je v pořádku. Později můžeme s dětmi společně rozmlouvat o jednotlivých pocitech, sdílet, jak jsou nám příjemné či nepříjemné, jaké mají konkrétní podoby apod. Součástí práce s informacemi, ať už v rámci projektů či přirozeného poznávání světa, se může stát otázka: „Jak na tebe obraz, jev, hudba, děj, působí?“ „Jaké vyvolává pocity?“ Odpovědi pak můžeme vzájemně sdílet. Tím budeme jednak děti učit uvědomovat si sebe sama v různých situacích, dávat najevo, že pocity jsou legitimní součástí života, a v neposlední řadě je budeme učit vztahovat se k jednotlivým skutečnostem.

Nespokojme se s běžným „Jak se ti to či ono líbí?“ nebo „Líbí se ti to?“, ale rozviňme sami, jak danou situaci vnímáme, a ukažme dětem cestu, jak vnímat své vlastní pocity, jak je formulovat a sdílet.

Díky tomu, že děti z domácího vzdělávání mají možnost zakoušet bezpečí rodinného prostředí, mají i dostatek prostoru a času k tomu, aby se mohly dobře seznámit se svým emocionálním světem, mohly dostávat citlivé zpětné vazby od těch, kterým na nich záleží, a podněty, jak své emoce přijatelně projevovat.

Mea V.