Začíná škola, jen ne všem ve školních lavicích

Ranní doprava odpovídala dnešnímu dni. Začátek školního roku a auta se přesunují z bodu A – domov do bodu B – škola a následně do bodu C – práce. Už v autě nebo v jiném dopravním prostředku se rodiče ujišťují, že jejich potomek, především ten, který jde do první třídy, se na školu těší, není nervózní, nebojí se (není čeho, taky jsme to zvládli) a je dostatečně zvědavý na paní učitelky a spolužáky. Někteří prvňáčci mají to štěstí, že se s mnohými dětmi už znají, nejistota ze vstupu do neznáma nemusí být pak tak velká. Jiné děti se ovšem mohou cítit přede dveřmi velké školy zcela ztraceni. Pamatuju si, že dveře do naší školy byly tak obrovské, že jsem je sotva otevřela. Vždy jsem se bála, že kdyby bylo potřeba, nezvládnu utéct. Utíkat jsem chtěla, ale dveřmi to nebylo.

Téměř všichni prvňáčci se do školy těší. Čísla, barvičky, možná i některá písmenka zvládají, poznají ovečku i prasátko, správně by je zařadili do ohrádek a věděli by, k čemu jsou užitečná. Těší se, až se paní učitelky, té hrozně chytré paní, budou moci konečně zeptat na všechno důležité, na co jejich rodiče vždy odpovídali: „Počkej si, až budeš chodit do školy, tam se všechno dozvíš.“ Takže malý Toník, Honzík nebo Hanička už mají připravený seznam otázek inspirovaný pohádkami a výlety s rodiči: Jak to, že kámen do Macochy padá rychleji než klacík? Jak to, že se nikdo nestará o malé, právě vyklubané želvičky na pláži? A proč prdy někdy smrdí a někdy jsou hlasité? (A chvála rodičům, kteří na výše zmíněnou otázku s láskou odpoví.)

Nevím, kdy dostanou Toník, Honzík či Hanička odpovědi na své otázky, ale možné je, že si je budou muset najít sami. Ono by to vůbec nevadilo, kdyby paní učitelka s dětmi připravila na začátku školního roku tabuli prázdninových otázek a postupně by na ně hledaly odpovědi. A předpokládám, že by se rodily nové a nové otázky. Hned mě napadá, že k prdům se hodí číst knížka Doktor Proktor a prdící prášek, na velký papír se může nakreslit obrys dítěte a namalovat trávicí soustava, může se popovídat o tom, jaké jídlo jíme nejčastěji, po čem nás může bolet bříško a po čem se nám nafukuje. Maminky pak lze požádat o zaslání nejlepších receptů, které s dětmi vaří, ukázat si, kde, co a jak roste, jak vypadá trus slona a proč ho domorodci v Africe sbírají… Byl by na toto vše ve škole čas? V některých určitě ano, ale bohužel ve většině základních škol na takovéto hraní čas není. Školní osnovy a čas jsou neúprosné.

Jsou rodiče, kteří se rozhodli vzdělávat děti doma a začátek školního roku moc neřeší. Co nás zajímá a co nás uchvátilo, tomu věnujeme čas a pozornost. Škola je život a život je škola. Někteří to posunuli o krok dál – svět je škola a škola je svět. Jim fakt závidím jejich odvahu opustit naší českou kotlinu a courat si jen tak po světě. To se pak snadno pozorují želvičky na své první cestě do moře, že?

Přeji všem dětem, které chodí do školy státní, soukromé, vesnické, alternativní, komunitní nebo se učí s rodiči doma, aby jejich touha poznávat okolí a svět, jejich vnitřní potřeba se učit nebyla po pár měsících zadupána a jejich oči nevyhasly.

 

Veronika
Zakladatelka projektu Škola pro mě a nadšená podporovatelka individuálního vzdělávání, kdy na začátku bylo šestileté vzdělávání dcer doma.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů